Příběh
Tomáše Kameníka

Příběh Tomáše Kameníka

Co na sebe Tomáš prozradil:

V USA jsem plánoval studovat rok na střední a zlepšit si svou angličtinu. Teď už dva roky studuji ekonomii na University of South Dakota.

Na jakých školách Tomáš studoval

Lyndon Institute, University of South Dakota

 Moto

“Work hard, party hard!”

Jak to vše začalo

Ahoj, jmenuji se Tomáš Kameník a narodil jsem se 25. března 1995. Pocházím z Prahy, kde jsem i v roce 2010 začal studovat na Gymnáziu Arabská a trénoval atletiku pod vedením Jiřího Kmínka v oddíle TJ Dukla Praha. S nabytým školním rozvrhem na výběrovém gymnáziu a tréninky každý den jsem se rozhodně nenudil. Spíše naopak jsem s každým dalším rokem ve škole upadal do většího stereotypu. Z jara mého druhého ročníku jsem začal být situací stále více frustrovaný. Hledal jsem blogy studentů, kteří strávili rok na střední škole ve Spojených státech. Myšlenka provést něco podobného mě naprosto pohltila. Nejvíce mě fascinovala idea, že studenti si mohou vybrat předměty, které je nejvíce zajímají, a zároveň dělají každé roční období jiný sport. Moc dlouho jsem nečekal a prezentoval jsem svou myšlenku rodičům. Ti bohužel mému nápadu nebyli příliš nakloněni a můj nápad tak zatím zůstal jen nesplněným snem.

I přes odmítnutí rodičů jsem i nadále četl blogy studentů, kteří studium ve Státech absolvovali, a čím dál častěji jsem narážel na ty, kteří byli schopni si vyjednat stipendium na soukromých středních školách, které je ubytovaly přímo v areálu školy na kolejích. Tato idea mě fascinovala ještě více. Studenti si většinou vybudovali velmi silné vztahy s ostatními spolužáky z různých částí světa, ze kterých se stali celoživotní přátelé. Jednoho dne jsem procházel blog podnikanivusa.com a jako na zavolanou jsem spatřil článek Ondřeje Kanii, který představoval jeho novou agenturu, která měla za cíl zprostředkovávat stipendia na soukromých středních školách pro studenty z České republiky. Ještě tentýž den jsem Ondřejovi poslal email s mnoha otázkami. Po několika týdnech jsme seděli v restauraci s Ondrou a mými rodiči, kteří se nakonec rozhodli mě podpořit. Podepsali jsme smlouvu o spolupráci a o několik měsíců později už jsem byl na americké ambasádě vyřizovat vízum pro můj jednoroční pobyt ve Spojených státech na soukromé střední škole Lyndon Institute.

První rok na Lyndon Institute

Několik týdnů po úspěšné návštěvě ambasády jsem už seděl v letadle do Bostonu. Jelikož jsem se celkem nudil, rozhodl jsem se pustit si film. Bohužel po necelých deseti minutách jsem svoji snahu musel vzdát. Filmu bez titulků jsem téměř nerozuměl. Jak se ale o něco později ukázalo, když nás šofér z naší školy vyzvednul, byl jsem schopen se lámanou angličtinou celkem i dorozumět. Jelikož moje střední škola byla ve městě Lyndonville nacházející se ve Vermontu, asi tři hodiny jízdy od letiště, přespal jsem s ostatními studenty v hotelu poblíž letiště. Druhý den, kdy jsme se s ostatními studenty vydali na cestu do naší školy, jsem už měl kamarády z Číny a Tchaj-wanu. Byl to vskutku zajímavý zážitek, protože ve škole v Praze jsem nikdy nepotkal jediného zahraničního studenta. Když jsme dorazili do školy, čekali na nás už naši místní vychovatelé, kteří měli za úkol se o nás starat a dohlížet na to, abychom neporušili žádná pravidla. Od prvního dne byli všichni neuvěřitelně přátelští. Hledání nových kamarádů tak nebyl žádný problém.

Začátek školního roku byl velice perný. Uvědomil jsem si, že je něco jiného mluvit s lidmi v hodinách angličtiny v Česku a učit se o něčem specifickém v běžných hodinách v Americe. Jinak řečeno, došlo mi, že doma jsem se nikdy neučil, jak se učit v angličtině. Naštěstí mě zachránilo, že jsem byl zařazen do vcelku jednoduchých hodin, které většinou pokrývaly látku, kterou jsem se učil někdy ve druhém ročníku střední školy v Česku. Naštěstí se moje schopnost komunikovat anglicky v hodinách velmi výrazně zlepšila po kritickém třetím týdnu. Jakmile jsem byl schopný komunikovat v hodinách lépe, požádal jsem o přeřazení do složitějších předmětů. Díky tomu jsem mohl chodit na mikro a makroekonomii, které jsem chtěl dále studovat na vysoké škole.

Protože jsem byl už ve čtvrtém ročníku, téma vysokých škol se brzy po začátku školy stalo hlavním náplní debat mých přátel. Já osobně jsem původně odcestoval do USA jen s úmyslem strávit tam jeden rok, naučit se anglicky a odcestovat zpátky domů. Nicméně poté, co jsem chvíli surfoval po internetu a zjistil jsem, jak rozmanitá nabídka vysokých škol v USA je (hlavně v porovnání s jedinou volbou Vysoké školy ekonomické v Praze), jsem se rozhod podat přihlášky na vysoké školy v USA. Proces podávání přihlášek na školy bohužel není jednoduchý. Pro většinu studentů jsou hlavním problémem standardizované zkoušky.U mě tomu nebylo jinak. Bohužel problém byl umocněn faktem, že moje znalosti angličtiny byly v té době značně limitované a i přes veškerou snahu jsem byl schopný sotva dosáhnout hodnot průměrných amerických studentů (pro ilustraci:zatímco v matematice jsem měl percentil 93, v celkovém skóre jsem dosáhl jen na percentil 74).
Přestože přihlášky na vysokou školu byly velmi složité, svůj pobyt ve Vermontu jsem si velice užíval. Bylo to především dáno tím, že všichni v mém okolí si pobyt užívali stejně jako já. Učitelé, studenti, vychovatelé – všichni si navzájem rozuměli a snažili se odvádět nejlepší možnou práci. Bylo to pro mě velice inspirativní. Mimo školní lavice byl můj život ještě zajímavější. Měl jsem možnost zapojit se do mnoha různých mimoškolních aktivit, jako byly třeba Lyndon Institute Culture Ambasadors, debatní klub nebo představování mé rodné vlasti návštěvníkům školy. Mimo to jsem měl šanci na podzim hrát fotbal, v zimě lyžovat a na jaře dělat atletiku, což jsem si velice užil. Aby toho nebylo málo, každý víkend pořádali vychovatelé nejrůznější výlety.

Celkově jsem zažil neuvěřitelný rok, který mi naprosto změnil život. Jako bonus jsem se v průběhu května dozvěděl, že jsem byl přijat na Univerzitu v Jižní Dakotě a rodiče mi přislíbili finanční pomoc, bez které by nebylo možné snít můj americký sen dál.

University of South Dakota – první ročník

V srpnu téhož roku jsem se znovu loučil s rodinou a vydával se na další dobrodružství za oceán. Tentokrát mojí destinací nebyl Vermont, ale Jižní Dakota nacházející se na středozápadě Spojených států. Již příjezd, kdy jsem byl doprovozen do mého pokoje a bylo mi řečeno, že škola začíná v pondělí, naznačil, že o mě nebude tak dobře postaráno jako na střední škole a bude toho více formou „jak si to udělám, takové to budu mít“. Naštěstí se mi už před příjezdem povedlo kontaktovat trenéry místního atletického týmu a honors programu, což mi velmi pomohlo s rychlejší orientací po příjezdu.

Vysokoškolský život se od toho středoškolského velmi lišil. Žádná večerka a starostliví vychovatelé, ale také žádní učitelé, kteří dohlížejí, aby se studenti naučili všechno potřebné. Vysokoškolský systém v USA bohužel diktuje, že studenti musí absolvovat všeobecné vzdělání, a tak jsem první semestr musel přežít s fyzikou, biologií, angličtinou a dalšími předměty nesouvisejícími s ekonomií a obchodem. Nicméně ve druhém semestru už jsem si mohl vybrat více předmětů, o které jsem opravdu měl zájem a škola tak začala být více zábavná. Mimo to jsem začal velmi úzce spolupracovat s mým akademickým poradcem a naplánoval si rozvrh tak, abych byl schopen dokončit školu jen za tři roky místo obvyklých čtyř. Je to asi jeden z největších rozdílů, který cítím oproti České republice. Pokud student opravdu chce vyniknout, je mu poskytnuto hodně možností, jak se odlišit od ostatních a mít tak větší šanci v přihláškách na magisterské studium nebo v případném hledání práce po ukončení školy.

Kromě akademických povinností jsem měl šanci být součástí atletického týmu v nejvyšší vysokoškolské divizi. I když to pro mě bohužel neznamenalo zisk stipendia, být součástí týmu pro mne pořád byl skvělý zážitek. Měl jsem šanci podívat se mimo Jižní Dakotu a cestovat na závody do přibližně šesti dalších států. A jako bonus je všechno běžecké vybavení sponzorováno týmem. Oproti střední škole tréninky nabraly na intenzitě a musel jsem si zvyknout na trénování šestkrát v týdnu.

Mimo školu a sport jsem měl šanci zapojit se do klubů sponzorovaných školou. Jedním z nich byl Coyote Capital Management, což je klub, kde studenti spravují portfolio s cennými papíry v objemu okolo čtyřiceti milionů korun. V tomto klubu jsem měl tu čest stát se mezinárodním ekonomickým specialistou a prezentovat ostatním členům, co se ve světě obchodu událo za poslední týdny. Třešničkou na dortu pro mne byla možnost cestovat do New Yorku na GAME konferenci, kde se scházeli profesionálové z oboru finančnictví. Kromě finančního klubu jsem také měl tu čest stát se prezidentem Mezinárodního klubu, kde se sdružují mezinárodní studenti přítomní ve škole. Hlavním vrcholem činnosti našeho klubu bylo pořádání každoroční události Festival of Nations, kde mezinárodní studenti připravují pokrmy z jejich rodné domoviny pro domácí studenty a jiné členy komunity. S rozpočtem okolo sto tisíc korun a téměř čtyřmi sty návštěvníky se akce stala jednou z největších na celé škole. 

Celkově byl můj první rok na univerzitě veliký zážitek a na konci roku jsem se velmi těšil, až se po prázdninách vrátím zpět.

Pokračování příběhu
Sdílej tento příběh:

FOTOGALERIE

DALŠÍ NEUVĚŘITELNÉ PŘÍBĚHY STUDENTŮ:

Partnerem webu je vzdělávací agentura JK Education

Naším cílem je pomáhat talentovaným studentům v jejich plném rozvoji. Proto spolupracujeme s nejprestižnějšími internátními školami v USA, Kanadě a Švýcarsku. Z těchto škol se absolventi běžně dostávají na nejlepší americké univerzity jako jsou Harvard, Yale, Stanford, MIT,Princeton, Darmouth a mnoho dalších . Díky našim dobrým vztahům a přehledu v systému přidělování stipendií dokážeme pro naše studenty zajistit bezkonkurenční cenové podmínky.

Sledujte nás na Facebooku.